VIII. ročník mezioborového semináře diabetologických týmů s psychiatry a psychology 13. – 14. března 2015, Hotel Belvedere, Praha 7

Zpráva ze semináře

VIII. ročník mezioborového setkání diabetologických týmů s psychiatry a psychology se v tomto roce konal 13. a 14. března, opět na stejném místě, v Praze, v příjemných prostorách hotelu Belveder.

Nosným programem semináře byl syndrom vyhoření. V celosvětovém měřítku diabetologové „vyhoří“ asi v 45%. Jsme přibližně v polovině mezi ostatními lékařskými profesemi. Vedou lékaři intenzivní medicíny (53%). Nejodolnější jsou dermatologové (37%). Za nejčastější příčinu vyhoření udávali diabetologové příliš byrokracie a délku času stráveného v práci. Nejméně nám vadí vztahy na pracovišti.

Seminář byl v pátek věnovaný nám, poskytovatelům zdravotnické péče, v sobotu nemocnému s chronickou nevyléčitelnou nemocí, s diabetem.

Řečníci i moderátoři workshopů připravili kvalitní program zdůrazňující varovné body, kterých bychom si měli zavčasu všímat u sebe i u svých nemocných.

V pátek jsme mezi sebou uvítali děkana strojní fakulty ČVUT Praha, prof. M. Valáška, který nám ukázal, že syndrom vyhoření nepostihuje jen zdravotníky. Jeho receptem proti vyhoření je tvůrčí činnost ve více oblastech, které lze střídat. Vyplatí se být nadčasový, pokorný a ne malicherný a vztahovačný.

Dovoluji si doslovně seřadit deset bodů, které zaručeně vedou k vyhoření, jak nám je popsala PhDr. Tamara Hrachovinová, PhD z FF UK a IKEM: 1. Ignorování, 2. Bagatelizace, 3. Posilování negativ, 4. Nevidění pozitiv, 5. Černo – bílé myšlení, 6. Ztráta smyslu, 7. Odmítaní sociální opory a relaxace, 8. Zajídání /emoce zacpat/, 9. Čokoláda ANO! Často a hodně! 10. Utopit negativní emoce v alkoholu (Šláftruňk).

PhDr. T. Hrachovinová citovala Freudenbergera a Northa, který rozdělil proces vyhoření do fází. Čím dříve je rozpoznáme (u sebe nebo u našich nemocných), tím lépe zabráníme „totální zkáze“.

PhDr. Šárka Slabá, Ph.D z III. interní klinika 1. LF UK a VFN Praha, hovořila o vyhoření nás profesionálů. Všichni jsme si uvědomili, jak často se o syndromu vyhoření nyní hovoří, často neprávem. Může jít jen o výmluvy na nedostatek úsilí. To je potřeba odlišovat. Ostatně jsme si všichni přítomní mohli otestovat svoje vyhoření. Mgr Pavel Brenkus z FN Plzeň nás nechal vyplnit 2 certifikované dotazníky. Všichni jsme prošli, vyhoření rozhodně nejsme, možná jen unavení.

Dr. Slabá nám předložila návod jak rozpoznat syndrom vyhoření od deprese. Deprese má negativní dopad na aktivity, mívá sezónní výskyt, nemocný mívá poruchy spánku. Sice usne, ale často se v noci budí. Depresivní nemocný má tendence se sám obviňovat. Syndrom vyhoření negativně působí hlavně na myšlenky a pocity spojené s profesí, nikoliv na samotnou práci. Postižený obtížně usíná a obviňuje spíše své okolí než sebe. Dr. Slabá seřadila protektivní faktory, které nás ochrání od vyhoření. Patří sem: dostatečná asertivita, schopnost relaxovat, dovednost vhodného time-managementu, pracovní autonomie, pestrost práce, víra ve vlastní schopnosti a dostatek optimismu. Podle dr. Slabé předejdeme syndromu vyhoření pokud se naučíme říkat ne, stanovíme si své priority, budeme dělat přestávky , dokážeme zpětně analyzovat kritické situace, budeme umět vhodně doplnit energii, nebudeme odmítat nabízenou pomoc, budeme udržovat kontakty i mimo pracovní tým a znovu v sobě objevíme svou vášeň.

Sobota začala společnou přednáškou MUDr. Jany Komorousové, Ph.D. (Plzeň) a Mgr. Pavla Brenkuse, kteří se zabývali rozdílem mezi nespolupracujícím a vyhořelým pacientem.

Zprávu ze semináře ukončuji vyhodnocením dvou workshopů.

Jak na vyhořelého pacienta: prvním krokem je na možnost syndromu vyhoření vůbec myslet. Pomohou nám dlouhodobé vztahy a informace, které o pacientovi máme. Můžeme pomoci, ale zodpovědnost za řešení vyhoření je na pacientovi. Rozhodně pomůže nemocné motivovat v léčbě, podporovat je ve změnách životního stylu, umožnit jim vzájemné setkávání s ostatními pacienty (rekondiční pobyty!), nabídnout jim kontakt na psychologa.

Jak na vyhořelého lékaře: lékař se musí naučit pracovat se svými emocemi, nebát se ukončit spolupráci, společně si s pacientem vyjasnit, co od nás pacient chce, ale také, co my budeme chtít po něm. S pacientem nesmíme bojovat, ale spíše tančit! Je vhodná flexibilita cílů a ptát se sebe, co mě zlobí, na co mám vztek.

Pěvně věřím, že nám poučení se semináře dlouho vydrží a s chutí vykročíme do událostí příštích, profesních i osobních.

Již nyní se těším na setkání na IX. semináři, který bude věnován bolesti ve všech podobách, jak se s ní setkáváme na diabetologických ambulancích. Místo obvyklé, hotel Belveder, Praha, čas 11.-12.3.2016

S úctou

Silvie Lacigová